Ponorky od A do Z
Německé ponorky | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Trup ponorky vycházel z prototypu profesora Waltera, který pro svou ponorku poháněnou peroxidem vodíku, navrhl dva tlakové (vnitřní) trupy umístěné nad sebou. V horním trupu byla celá výbava ponorky, zbraně, stroje apod. a spodní sloužil jako obrovská nádrž na peroxid vodíku. Ten však inženýři Schürer a Bröcking využili k uskladnění klasických baterií. Ačkoliv peroxid vodíku dokázal pohánět ponořenou testovací ponorku rychlostí neuvěřitelných 26 uzlů, technické problémy spojené s provozem zabránily jeho praktickému využití. Teoretické návrhy ponorky typu XXI byly hotovy v lednu 1943 a podrobně zpracovány do června. 13. srpna 1943 byla schválena její výroba. První ponorka byla spuštěna na vodu v loděnicích Blohm a Voss 12. května 1943. Tato i několik dalších ponorek se však potýkalo s množstvím technických problémů, které se obvykle odstraňují s konstrukcí prototypu. Prototyp ponorky U - XXI však neexistoval. První bojeschopná ponorka U-2511 se na moře vydala koncem dubna 1945 pod velením korvetního kapitána Adalberta Schnee, pouze několik dní před kapitulací Německa. Rozkaz o kapitulaci kapitán Schnee obdržel na moři 4. května 1945. Přesto ještě začal útok na britskou flotilu chránící křižník HMS Norfolk. Díky vysoké rychlosti při plavbě pod hladinou a tichému chodu elektromotoru U-2511 velmi snadno podplula silnou eskortou. Schnee se přiblížil ke křižníku a počkal, až se mu dostane do zaměřovacího kříže periskopu. Pak útok přerušil a ponořil se do bezpečné hloubky. T Třída U - IX Technické údaje - Typ IX Technické údaje - Typ IX B Technické údaje - Typ IX C Technické údaje - Typ IX C/40 Technické údaje - Typ IX D Ponorky typu IX byly projektovány v letech 1935 až 1936 jako velké zaoceánské ponorky, odvozené od typu IA. První verzi IXA tvořilo osm ponorek. Poháněny byly dvěma diesel motory typu MAN M9 V 40/46 a dvěma elektromotory SSW typu 2GU 345/34. Operační hloubka těchto ponorek byla 100 metrů, v případě nouze 200 metrů. Ponorky však byly schopné úspěšně dosáhnout i větších hloubek. Pro lepší manévrovatelnost byly podobně jako ponorky typu VII C vybaveny dvěmi kormidly. Ponorky měly k dispozici tři periskopy, jeden v centrále a dva v bojové věži. Vybaveny byly čtyřmi příďovými a dvěma záďovými torpédomety a vyzbrojeny byly 22 torpédy. Ponorky navíc byly vybaveny zvláštními externími kontejnery pro uskladnění dalších 10 torpéd. Vyzbrojeny mohly být i 44 minami typu TMA nebo 66 minami typu TMB. Dále byla ponorka vybavena těžkým palubním dělem Utof 105/45 se 110 granáty a různými protiletadlovými kanony. Na přelomu let 1943 - 44 se 105mm kanony demontovaly a instalovaly se protiletadlové kanony 4x20 mm Zwilling s 8500 ks munice. Na zadní palubě byl umístěn 37mmm kanon s 2625 ks munice a v "zimní zahradě" 1x20mm flak s 4250 ks munice. Typ IX B byl vylepšenou verzí typu IX s akčním radiem větším o 1500 námořních mil, kterou tvořilo 14 ponorek. Od předchozího typu se lišily větším výtlakem a schopností ponořit se během 35 sekund. Byly vyzbrojeny 23 torpédy a patřily mezi nejúspěšnější typ německých ponorek s průměrnou potopenou tonáží 100 000 tun. Nejslavnějšími ponorkam tohoto typu byla U-123, která pod vedením kapitána Hardegena začala v roce 1942 útok na USA v operaci zvané Čepobití a U-107, která pod velením kapitána Hesslera provedla nejúspěšnější útok na konvoj z Freetownu (Afrika), při kterém potopila lodě o výtlaku téměř 100 000 tun. Typ IX C je výsledkem vývoje ponorek typu IX B. Celkem bylo vyrobeno 126 ponorek tohoto typu. Díky přidaným nádržím na dalších 43 tun paliva, se zvýšil akční radius těchto ponorek na 13 400 námořních mil při rychlosti 10 uzlů a zvýšil se samozřejmě i výtlak na 1120/1232 tun. Tento typ už nebyl vybaven periskopen v centrále, ale pouze dvěma v bojové věži. Spousta člunů, U-162 až U-170 a U-505 až U-550 nebylo vybaveno pro kladení min. Další modifikací typu IX C je IX C/40, který byl původně označován jako IXC/39. Ponorky tohoto typu byly o něco rychlejší při plavbě na hladině a také jejich akční rádius byl o něco větší. Plně naložená a ponořená ponorka měla výtlak 1545 tun.Od roku 1943 se z těchto ponorek demontoval 105 mm kanon a ponorky byly přezbrojeny pro silnější protiletadlovou obranu. Od roku 1944 byly vybavovány schnorchely. Posledním typem byl IX D, který byl ještě dělen na IX D1 a IX D2. Rozdíl byl v umístění stojů. Ponorky typu IX D byly o 500 tun těžší než ponorky typu IX C/40. Byly vyzbrojeny 24 torpédy a 6 torpédomety. Pro boj na hladině těžkým palubním dělem Utof 105/45 se 150 granáty. Typ IX D1 tvořily dvě ponorky, U-180 a U-195. Obě za svou kariéru potopily dvě lodě V letech 1943 až 1944 z nich byly odstraněny schnorchely i torpédomety a ponorky byly konvertovány na nákladní čluny s možností transportu až 252 tun nákladu. Demontovány byly i 105mm kanony a ve výzbroji zůstaly jen kanony 1x37mm s 2575 ks munice a 2x20mm Zwilling s 8100 ks munice. 9. května 1945 byla U-195 prodána Japonsku, kde působila pod označením I-506. U-180 se potopila při nájezdu na minu u Bordeaux, U-195 v srpnu 1945 kapitulovala v Djakartě. Typ IX D2 tvořilo 30 ponorek s vylepšenými parametry. Akční radius se zvýšil na 23700mil při rychlosti 12 uzlů a při rychlosti 19,2 uzlů na 8500 mil. Při plavbě pod hladinou ponorka dokázala urazit až 121 mil při rychlosti 2 uzlů. Vyzbrojeny byly podobně jako předchozí typy, nebyly však už vybaveny pilami na sítě. U-196 měl ve výzbroji dva 105 mm kanony SK C/35 s 240ks munice. U-847vezla na své palubě experimentální vírník, který použila v bojové akci v indickém oceánu. Ponorky tohoto typu byly nazývány Monzůnovými ponorkami a operovaly zejména v Indickém oceánu a u Austrálie. Jedné z těchto ponorek, U-181 velel známý ponorkový kapitán Wolfgang Lüth.
Ponorky typu VII A byly konstruovány v letech 1933 až 1934. Tento typ patřil k nové generaci německých útočných ponorek, vycházející z typu UB III z první světové války. Oproti nim ponorky typu VII měly větší palebnou sílu, byly rychlejší a lépe ovladatelnější při plavbě na hladině. Vybaveny byly pěti torpédomety, čtyřmi na přídi a jedním na zádi a vyzbrojeny byly až 11 torpédy nebo 22 TMA minami. Pro boj na hladině byly vybaveny palubním dělem typu SK C/35 ráže 88 mm a 160 granáty. Poháněny byly dvěma diesel motory MAN typu M6 V40/46 s výkonem 1160 koní a dvěma elektromotory typu 66 OB 720/8 s 322 otáčkami za minutu. Do periskopové hloubky se byly schopny ponořit do 50 sekund. Z 10 postavených ponorek typu VII A byly všechny kromě dvou plavidel, U-29 a U30, za druhé světové války potopeny. Jediným vážným nedostatkem ponorek typu VII A byl nedostatek místa pro uskladnění pohoných hmot. Proto byl vyvinut další typ, VII B, který měl přídavné externí nádrže na zhruba dalších 33 tun paliva, díky nimž se akční radius ponorky zvětšil o 2500 námořních mil při rychlosti 10 uzlů. Tento typ byl značně silnější a mírně rychlejší než předešlý typ VII A. Na hloubku periskopu se dokázaly ponořit ve 40 sekundách. Navíc všechny ponorky, počínaje typem VII B byly vybaveny dvěma kormidly namísto jedním u typu VII A, což značně zlepšilo manévrovací schopnosti ponorky. Zbrojní vybavení bylo v podstatě stejné jako u předešlého typu, čtyři příďové torpédomety a jeden záďový. Pouze U-83 nebyla vybavena záďovým torpédometem. Hlavní rozdíl byl ve větším počtu torpéd. Typ VII B jich měl na palubě až 14. Mnoho nejslavnějších německých ponorek druhé světové válku, včetně Kretschmerovy U-99, Prienovy U-47, Schepkeho U-100 a nejúspěšnější německé ponorky vůbec, U-48 patřilo právě k typu VII B.
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
